Müllerova buňka

Müllerova buňka je specializovaný typ gliové buňky nacházející se v sítnici obratlovců. Lidská sítnice obsahuje 8–10 milionů Müllerových buněk.^[1] Prvně byly popsány německým lékařem Heinrichem Müllerem (1820–1864). Jedná se o buňky podpůrné, které zajišťují výživu a udržování homeostázy pro nervové elementy sítnice.^[2]

Navíc se zřejmě jedná o buňky tzv. progenitorové, hrající důležitou roli při regeneraci sítnice – tato skutečnost byla zatím prokázána u ryby dánia pruhovaného.^[3]

Mikroskopická anatomie

Müllerovy buňky jsou součástí sítnice, což je složitá tkáň složená z několika vrstev buněk. Müllerovy buňky jsou řazeny ve struktuře sítnice mezi tzv. neuroglie. Tam patří společně s astrocyty a buňkami mikroglií. Müllerovy buňky jsou uloženy kolmo k povrchu jako dlouhé cylindrické buňky, které začínají nálevkovitým rozšířením na vnitřní straně sítnice a radiálně ji prostupují. Svými výběžky v sítnici vytvářejí dvě zóny – na jedné straně stratum limitans externum a na druhé straně zasahují až k nitroočnímu povrchu sítnice a formují tam stratum limitans internum.^[2]

Fyziologie

Jedná se o buňky podpůrné, které zajišťují správné fungování neuronů v sítnici. Regulují metabolické procesy a hrají zásadní roli v mezibuněčném transportu vody a iontů. Ovlivňují také synaptické přenosy, a to díky schopnosti degradovat neurotransmitery. Dále se také podílejí na regulaci imunitní odpovědi. Jejich přítomnost má i význam mechanický, kdy zajišťují strukturní stabilitu sítnice.^[1] Müllerovy buňky hrajou dále významnou roli už při vývoji sítnice, což bylo pozorováno u myší.^[4]

Další funkci ukázaly výzkumy Kristiana Franze. Ten objevil, že Müllerovy buňky fungují jako optická vlákna, jež umožňují efektivní přenos světla skrz sítnici, a to díky svému tvaru, který vede ke snížení rozptylu světla a snížení lomu světla. Jejich index lomu je vyšší než je index lomu v okolních tkáních a mění se v rámci celé buňky. Nejnižší je u přechodu sklivce a sítnice, což vede ke snížení lomu světla. Postupně pak index lomu směrem k nitroočnímu povrchu sítnice roste. Tyto vlastnosti činí z Müllerových buněk dokonalé vodiče světla.

Výzkum se upírá na Müllerovy buňky hlavně kvůli jejich potenciálu regenerovat poškozenou sítnici – poškození sítnice je hlavní příčina oslepnutí. Müllerovy buňky mohou fungovat jako kmenové a diferencovat se v celou řadu typů buněk sítnice, včetně fotoreceptorových buněk. Tato skutečnost byla prokazatelně ukázána u ryby dánia pruhovaného. U savců je situace komplikovanější a je otázkou výzkumu.^{[5] [6]}

Patologie

Poškození Müllerových buněk a následný vliv na fungování sítnice je doposud značně nejasná otázka, která je tématem současného výzkumu. Problémem výzkumu je ale fakt, že je prováděn na zvířecích modelech a na buňkách in vitro. Fungování Müllerových buněk v lidské sítnici in situ může být výrazně odlišné.^[1]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Muller glia na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Müllerova buňka na Wikimedia Commons
• (anglicky) Glial cells na stránce www.retinalmicroscopy.com

Smyslová soustava – oko
Zevní vazivová vrstva	spojivka • bělima • Schlemmův kanál • trámčina iridokorneálního úhlu • okraj rohovky rohovka (epitel, Bowmanova membrána, stroma (keratocyty), Descemetova membrána, endotel)
Střední cévnatá vrstva	cévnatka (ciliární procesy, choriokapiláry, Bruchova membrána) • duhovka (stroma) • zornice • řasnaté tělísko
Vnitřní nervová vrstva	sítnice • (žlutá skvrna • fovea • slepá skvrna • světločivná buňka)
Přední segment	přední komora • komorová voda • zadní komora • čočka
Zadní segment	sklivec • závěsný aparát čočky
Nitrooční svaly	parasympatikus (ciliární sval, svěrač zornice) • sympatikus (rozvěrač zornice)
Ostatní	Tenonovo pouzdro • oční imunitní systém • tapetum lucidum • slzný aparát