Joséphin Péladan

Joséphin Péladan
Joséphin Péladan (vpravo) a Alexandru Bogdan-Piteşti (vlevo) v Bukurešti, 1898
Rodné jméno	Joseph-Aimé Péladan
Narození	28. březen 1859 Lyon, Francie Francie
Úmrtí	27. června 1918 (ve věku 59 let) Neuilly-sur-Seine, Francie Francie
Místo pohřbení	Hřbitov Batignolles
Povolání	dramatik, spisovatel, kritik umění, okultista a malíř
Ocenění	Montyonova cena (1907) Prix Charles Blanc (1909) Joestova cena (1914)
Nábož. vyznání	křesťan
Rodiče	Adrien Péladan
Příbuzní	Adrien Péladan (sourozenec)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Joséphin Péladan (28. březen 1859, Lyon — 27. červen 1918, Neuilly-sur-Seine) byl francouzský dekadentní spisovatel, básník, kritik, okultista a velmistr řádu martinézistů, kde měl řádové jméno Sâr. Byl ovlivněn katolickým mysticismem a rosekruciánstvím. Péladanův Řád Katolické Růže a Kříže, do něhož v období 1891–1892 vstoupila řada významných umělců své doby (například mladý Erik Satie), byla již třetí odnož nově zakládaných rozekruciánských uměleckých skupin, o jejichž vůdcovství se Péladan dohadoval se svým literárním kolegou Stanislasem de Guaitou (Gaïta) a okultistou Gérardem Encaussem. Jejich nauka byla „rozkročená mezi vyhroceným sensualismem a rigorózní mystikou.“ Pokud však opravdu s řádem mystika nějak souvisela, projevovala se spíš než znalostí děl středověkých alchymistů bombastickými formulacemi jmen Nejvyššího a byla naskrz prostoupena wagneriánstvím – významnou roli hrály v Péladanových dílech mýty o Věčném návratu a o Svatém Grálu zprostředkované librety oper Richarda Wagnera.

Díky mecenáši sekty, malíři, hraběti La Rochefoucauld, mohl Péladan mezi lety 1892–1898 organizovat umělecký salón Růže a Kříže. Toho se kromě umělců, kteří šli již léta vlastní cestou k symbolismu (Puvis de Chavannes, Gustave Moreau) zúčastnili i mladší umělci druhé symbolistní vlny jako například ilustrátor Carlos Schwabe, básník Saint-Pol-Roux a malíři Ferdinand Hodler anebo Fernand Khnopff, stojící na pomezí symbolismu a dekadence. Salony byly mimořádně úspěšné (hovoří se o celkovém počtu 25 000 návštěvníků) a řád jejich organizováním poskytl platformu k prezentaci mladého umění.

Zároveň s ním deklarovali Péladanovi rozekruciáni reakci na umění realismu, v podstatě související s antipozitivistickou reakcí v literatuře a filosofii té doby. „Náměty rozekruciánských děl vylučují veškeré scény bitevní, patriotické, anekdotické, orientální, venkovské anebo sportovní. Na druhé straně Řád podporuje témata vázaná ke katolickému dogmatu, k interpretaci orientálních theogonií, k dekorativním alegoriím a vznešené nahotě.“

Spisy

• La Décadence latine (Latinská dekadence) – románový cyklus
  • Le Vice suprême (Nejvyšší neřest), román, 1884
  • Curieuse (Zvídavá), 1885
  • L'Initiation sentimentale (Citové zasvěcení), 1887
  • A Coeur perdu, 1888
  • Isthar (Ištar), 1888
  • La Victorie du mari, 1889
  • Coeur en peine, 1890
  • L'Androgyne, 1891
  • La Gynandre (Gynandra), 1891
  • Finis Latinorum (Konec Latinů), 1899
  • La Vertu suprême (Nejvyšší ctnost), 1900
• Comment on devient mage (Umění stát se mágem), 1891
• Babylone, drama, 1895
• Le Prince de Byzance (Byzantský princ), drama, 1896
• Œdipe et le Sphinx (Oidipus a Sfinga), drama, 1903
• Sémiramis, drama, 1904
• La Dernière Leçon de Léonard de Vinci (Poslední lekce Leonarda da Vinci), esej, 1904
• La Clé de Rabelais, 1905
• De Parsifal à don Quichotte (Od Parsifala k Donu Quijotovi), esej věnovaný Richardu Wagnerovi, 1906
• La Doctrine de Dante, 1908
• La philosophie de Léonard de Vinci d'après ses manuscrits, esej, 1910
• De l'Androgyne. Théorie plastique, esej, 1910
• Le Secret des troubadours (Tajemství trubadúrů), 1916
• Les Drames de la conscience (Dramata svědomí) 1906–1913 – románový cyklus, z něho například:
  • Les Amants de Pise (Milenci z Pisy) 1912
• La Torche renversée (Převrácená pochodeň) 1925

České překlady

• Citové zasvěcení, román, překlad Leopold Pudlač, Praha, Symposion, Hugo Kosterka, 1903
• Srdce v očistci, překlad Arnošt Procházka, KDA, svazek 85–86, Praha, Kamilla Neumannová, 1912
• Filosofie rozkoše a jiné essaie, překlad František Linhart a Josef Šolc, Praha, František Adámek, 1913
• Umění státi se magem, překlad Emanuel Lešehrad, Praha, Alois Srdce, 1920
• Umění stát se mágem, překlad Miloš Maixner, Praha, Volvox Globator, 1997, ISBN 80-7207-064-9

Citát

Odkazy

Literatura

• Aleš Pohorský: heslo Péladan Joseph in: Slovník francouzsky píšících spisovatelů, Praha, Libri, 2002, ISBN 80-7277-130-2
• heslo Péladan Joséphin, in: Ottův slovník naučný, svazek XIX., str. 417
• DLASK, Vojtěch. Meze a možnosti hudebního symbolizování, symbolismus v hudbě. Brno: JAMU, 2009. Kapitola Symbolismus a hermetismus, s. 244–250. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Joséphin Péladan na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Joséphin Péladan
• F.X.Šalda: Joséphin Péladan, 1892, Soubor díla F. X. Šaldy, sv. 10.
  • týž článek v jiném formátu Archivováno 2. 9. 2014 na Wayback Machine.

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.