Jiří II. Rákóczi

Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.

Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

Jiří II. Rákóczi
Narození	30. ledna 1621 Sárospatak
Úmrtí	7. června 1660 (ve věku 39 let) Oradea
Místo pohřbení	Sárospatak
Povolání	mecenáš, vládce, politik a panovník
Choť	Žofie Báthoryová[1][2]
Děti	František I. Rákóczi[1][2]
Rodiče	Jiří I. Rákóczi[3][1] a Zsuzsanna Lorántffy[1][2]
Rod	Rákócziové
Příbuzní	Zsigmond Rákóczi[2] (sourozenec) František II. Rákóczi a Juliana Rákócziová (vnoučata)
Funkce	sedmihradský kníže
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jiří II. Rákóczi (30. ledna 1621 – 7. června 1660), byl uherský šlechtic, sedmihradský kníže (1648–1660), nejstarší syn Jiřího I. Rákocziho a Zuzany Lorántffy.

Život

Narodil se v maďarském Sárospataku (Šarišský potok). Ještě za vlády svého otce byl 19. února 1642 zvolen a od sultána uznán knížetem Sedmihradska. 3. února 1643 se oženil se Sofií Báthoryovou, kterou jeho matka donutila konvertovat z katolictví ke kalvinismu. Jejich synem byl František I. Rákóczi.

Po nástupu na trůn v říjnu 1648 se hned pokusil realizovat ambice svého otce v Polsku. Proto se na začátku roku 1649 spojil s kozáckým hejtmanem Bohdanem Chmelnickým a hospodary z Moldávie (Vasile Lupu) a Valašska (Matěj Basarab), ale aktivně tato spojenectví nevyužil. 6. prosince 1656 se Radnotskou smlouvou spojil také s švédským králem Karlem X. Gustavem proti polskému králi Janu Kazimírovi II. Rákóczi měl obsadit Malopolsko a Mazovsko, včetně bohatých solných dolů ve Wieliczce a Bochni. V roce 1657 napadl Polsko-litevskou unii během druhé severní války (1655–1660), také známé jako Potopa.

Koncem ledna 1657 překročila Rákócziho armáda o síle asi 25 000 mužů Karpaty poblíž Krosna. Dále zamířili k Medyce, kde se k nim přidalo asi 10 000 záporožských kozáků pod velením Antona Zdanoviče. Sedmihradsko-kozácká armáda se přiblížila ke Lvovu, ale nedokázala opevněné město obsadit. Pak zamířil Rákoczi na západ do Krakova. Průchod armády byl poznamenán četnými zvěrstvy, ničením a rabováním. Rákóczi dobyl a zničil Duklu, Lesko a Sanok, ale nedokázal se zmocnit Přemyšle, Krosna a Łańcutu. Dne 21. března 1657 vstoupil Rákóczi do Tarnowa a o sedm dní později dorazil do Krakova, který v tu dobu byl již obsazen Švédy.

Švédská posádka v Krakově byla posílena o 2 500 sedmihradských vojáků pod velením Jánose Bethlena, zatímco Rákóczi zamířil na sever. 12. dubna se nedaleko Ćmielówa Sedmihradští připojili k armádě Karla X. Gustava. Společně překročili Vislu v Zawichostě a 19. dubna dobyli Lublin. 8. května švédsko-sedmihradská armáda oblehla Brest, který o dva dny později dobyla. Po obléhání se Rákócziho vojáci vrhli na drancování a rabování okolí. Mimo jiné vypálili Biału Podlaskou a Brańsk.

Dne 20. května se Karel X. Gustav dozvěděl, že na Švédsko zaútočili Dánové, a rozhodl se pochodovat ke Švédskému Pomořansku. Zbytek armády nechal na starost Gustavu Otto Stenbockovi. Armáda poté pochodovala na Varšavu a vypálila města Mielnik, Drohiczyn, Nur, Brok a Pniewo. Nakonec 17. června po třídenním obléhání Rákóczi a Stenbock dobyli Varšavu.

Švédská armáda zůstala ve Varšavě jen několik dní. 22. června opustila město a pochodovala na Štětín, do války proti Dánsku. Rákóczi si dobře uvědomoval nevalnou kvalitu své armády, proto se rozhodl také opustit Varšavu a zamířil na jihovýchod. Podle rozkazu polského krále Jana Kazimíra II. Vasy pronásledovalo Sedmihradské 10 000 jezdců Stefana Czarnieckého, podporovaného Litevci Aleksandra Hilary Połubińského a Rakušany. Současně armáda Jerzyho Lubomirského podnikla odvetnou invazi do Sedmihradska, kde došlo k velkému rabování a devastaci Rákócziho knížectví.

8. července 1657 se v Lancutu polští vojevůdci rozhodli rozdělit své síly. Stefan Czarniecki měl pronásledovat Rákócziho, zatímco Jerzy Lubomirski a Stanisław "Rewera" Potocki je měli odříznout od hranice a zabránit jim v úniku z Polska. 11. července Czarniecki zničil část Rákocziho armády v bitvě u Magierówa. 16. července se polské armády spojily a 20. července porazily Rákócziho v bitvě u Czarného Ostrówa.

Po porážce se kozáci stáhli a Rákóczi ustupoval směrem k podolskému městu Miedzyboz, kde kapituloval 23. července. Zavázal se zrušit své spojenectví se Švédskem, opustit města Krakov a Brest a zaplatit odškodné přes 4 miliony zlotých. Poláci Rákoczimu a jeho armádě umožnili návrat do Sedmihradska, ale krátce poté byl Rákóczi napaden krymskými Tatary, kteří byli v té době spojenci Polsko-litevské unie. Rákóczi opustil svou armádu a nechal ji v rukou Jánose Keményho. Ležení sedmihradské armády, které bylo nedaleko Trembowle, přepadli Tataři 31. července 1657. Asi 500 sedmihradských vojáků bylo zabito a asi 11 000 jich bylo zajato a odvezeno na Krym. Tak byla Rákócziho armáda kompletně zničena.

Dne 3. listopadu 1657 byl Rákoczi Osmany, jakožto jejich vazal, sesazen za nepovolené rozpoutání války. V lednu 1658 mu byl ovšem trůn navrácen. Krátce poté byl velkovezírem znovu sesazen a znovu intronizován. Nakonec Turci napadli Sedmihradsko a Rákóczi zemřel v Nagyváradu na zranění utrpěná v bitvě u Gilău v květnu 1660.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku George II Rákóczi na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jiří II. Rákóczi na Wikimedia Commons